Únor 2016

Maly pruvodce zivotem v zahranici: Je pro Vas tato zkusennost vhodna?

24. února 2016 v 12:21 | tess |  Zazitky a zkusennosti
Ve Francii studuji a take ziji uz 5 let. Nyni se ji chystam na nejakou dobu opustit a koupit si jednosmernou letenku do Benatek. Co jsem si za tech pet v zemi zabozroutu uvedomila je, ze zde uz jsem vlastne doma, uz to neberu davno jako pobyt v zahranici. Vsechny ty pocity vzruseni z toho, kdy v ruce drzite potvrzeni o tom, ze jste prave byli prijati na zahranicni univerzitu tak prozivam nyni. I pres to bych rada napsala "maleho pruvodce studenta v zahranici" - v mem pripade zatim studenta ve Francii. Myslim, ze tento clanek bude na pokracovani, protoze tech veci je zkratka nesmirne moc a take, jak uz jsem podotkla budu mit brzy moznost zkusit si take dolce vita italiana, takze urcite se budu chtit podelit i o z kusennosti z Italie, urcita porovnani, atd.

Nejspis prvni, co jsem pochopila velmi rychle uz po prijezdu do Nîmes bylo, ze pobyt v zahranici neni pro kazdeho. Ne kazdy ma bunky na to, aby si dokazal odstrihnout pupecni snuru od rodne zeme a prijal za svou i jinou kulturu, jine zvyky, jazyk, gastronomii i metody zivota. Bohuzel je podle me tato schopnost klicovou. Pokud zkratka nejste ochotni se prizpusobit, adaptovat se a milovat jinou zemi, tak radeji zustante doma. Vazne. Behem tech 5 let tady jsem potkala velke mnozstvi zahranicnich studentu. Dali by se rozdelit do nekolika skupin. Ti, kteri jsou doma vsude, kam je zivot zanese, jsou otevreni novym vecem a dokazi si z kazde kultury vzit to nejlepsi. Tato prvni skupina obvykle zazije skvele okamziky plne poznani, pratel a radosti ze zivota. Dalsi skupina jsou lide se sebou nevyrovnani, kteri se snazi najit se mimo domov- u tech nasledne zalezi na tom, zda prekonaji sami sebe a v tom pripade je jejich osud stejny jako prvni skupiny. Problemem ovsem byvaji ti, kteri se sami se sebou nesmiri, ti casto akorat upadaji do depresi a pak uz ani nevi, jestli zustat zde nebo se vratit, co delat se zivotem, nekdy ztrati veskerou chut do zivota. Pak jsou lide, kteri se se zmenou zkratka nevyrovnaji, chybi jim rodina, zvyky, zivotni styl a ti vetsinou take konci v depresich a urychlenem navratu domu. A pak je posledni skupina lidi, kteri jezdi do zahrnici uz presvedceni o tom, ze u nich je vsechno lepsi a tak to sem zkratka jen jedou kritizovat a kazit ostatnim naladu. Vazne, takovi at uz prosim zustavaji u maminek na gauci.

Obecne myslim, ze je potreba byt v jadru silny, byt presvedceny, ze vsechno pujde dobre (i kdyz to tak nekdy neni), mit pevne nervy a hlavne byt otevreny svetu- to je asi to nejdulezitejsi. Pokud nekdo nema chut poznavat nove veci, tak nezalezi na tom, jak dobra muze byt treba britska univerzita, nic si z pobytu neodveze.

Dale je velmi dulezite byt otevreny k lidem. Cesky v Nîmes, ktere nesmele cekaly v rohy a sedavaly na hodinach samy a nejspis cekaly, ze se stane zazrak a nekdo se jim zacne vnucovat, obvykle stravily tri nesmirne opustene smutne roky na internate. Je dulezite umet mluvit, nebat jit k lidem, zacit konverzaci nebo se proste jen zajimat. Francouzi jsou sice nesmirne privetivi, ale ani tady vam peceni holuby do pusy sami neprileti! Zaroven je nezbytne byt samostatny, umet se spolehat pouze sam na sebe a umet si s chladnou hlavou poradit i ve slozitych situacich. Nekdy je taky nezbytne naucit se byt sam.

Jinak je pomerne nezbytne byt zorganizovany, opravdu dobre zorganizovany. Je dulezite vedet, jak to v hostitelske zemi chodi se zdravotnictvim, pojistenim, jaka mate prava (hlavne pokud je to zeme EU), vcas si zjistit ceny dopravy, a samozrejme bydleni.

To by byl asi rychly prehled tech (podle me) nejdulezitejch veci, nad kterymi se clovek musi zamyslet jeste pred tim, nez se rozhodne vycestovat.

Prvni pripravy na "una vita veneziana"

11. února 2016 v 9:09 | tess |  Zivot v lagune a na Ca'Foscari


Uplynul uz tyden od chvile, kdy jsem zjistila, ze brzy bude cas udelat dalsi krok v mem zivote, koupit si jednosmernou letenku do Benatek a zacit opet novy zivot, na novem miste, nove skole a s novymi lidmi. Je to zvlastni, ale mam pocit, ze pres vsechnu tu euforii minuleho tydne, mi to az ted zacalo skutecne dochazet. Protoze jsem to ja (na Scipo jsem loni ziskala "cenu" za nejlepe zorganizovanou studentku), tak uz ted zacinam organizovat vsechny dulezité i ty nedulezite veci (zacala jsem uz ted shanet pokoj, protoze chci bydlet na starem ostrove, predmety, letenky,...). I pres to musim priznat, ze zatim se jen tesim a vsechno to, co bude slozite okolo procesu stehovani zatim nevnimam Smějící se. A ke vsemu uz se mi nechce nic delat na Sciences Po, ale uz zbyvaji jen 3 mesice, ktere navic utikaji neskutecne rychle.



Je to v kapse!

5. února 2016 v 18:54 | tess |  Zivot na SciencesPo
Tak je to tady, chvile, kterou nejspis kazdy student Sciences Po Paris ceka s velkym napjetim po cely prvni rok a pul studia na teto instituci. A i ja jsem cekala nedockave. Na co? No prece na vysledky 3A! Musim priznat, ze vcera jsem byla z toho cekani az trochu nervozni. Nikdo presne nevedel, kdy se vysledky objevi, na skole putovalo hafo drbu a zvesti, ktere se najednou dnes kolem poledniho promenely v dym. Presne tou dobou nam totiz prisel ten dlouho ocekavany (nekdy i obavany) email z parizske centraly mezinarodnich vztahu.
Musim rici, ze jsem se po precteni vysledku rozbrecela. Dostala jsem totiz univerzitu, kterou jsem mela napsanou na prvnim prani, tedy benatskou Ca'Foscari (fakulta mezinarodnich vztahu a diplomacie). Takze uz za par mesicu me ceka znovu balit kufry, znovu rikat sbohem a znovu se po hlave vrhat do "neznama". Jiste je, ze i odtud budu psat na tento blog sve poznatky o Italii, Italech, univerzite, zivote a vsem, co vas bude zajimat!