Říjen 2014

Métro, boulot, dodo

30. října 2014 v 23:24 | tess |  Zivot na SciencesPo
Od začátku školního roku nám všichni profesoři, ředitel i druháci vyprávěli o tzv listopadové depresi. Po celé tři měsíce jsem to nebrala nijak zvlášť vážně. Myslela jsem si, že zkrátka to nějak přežiju, jako obvykle. No, jak vidím nyní, neměla jsem slova těch, kteří jsou moudřejší, podceňovat. Velice ošklivě se mi to vymklo z ruky. A listopadová deprese se dostavila ještě s pár denním předstihem. První týden po prázdninách (pokud se to tak ovšem dá nazvat, protože podle mého názoru se jednalo spíše o týdenní přerušení vyučování nahrazené silnou povinností samostudia) byl opravdu náročný. Druhá polovina semestru je odzvoněná a jako by si všichni řekli, že je na čase nám ukázat, že na SciPo se nežije, ale přežívá. Ano, to je přesně ten pocit, kterým bych nyní charakterizovala své studium na SciencesPo. Je z toho už takyvý nepříjemný stereotyp: ráno vstát (ještě k tomu pozdě), letět do školy, tam být až do 19.30, jít domů, pracovat dlouho do noci, jít spát....takovéto métro, boulot, dodo (slogan francouzského května 1968: metro, práce, spánek)
Pravdou je, že toto období je kritické. Mám pocit, že se na mě valí práce ze všech stran, že je to chtěné, jakási zkouška výdrže...navíc slunečných dnů v Dijonu ubývá, což dobré náladě sotva může přidat...

Ale i přesto věřím, že je to pouze přechodná fáze, kterou já s pomocí mých blízkých a oni s tou mojí zase rychle překonáme. :)

Projet co a vsechno ostatni

15. října 2014 v 19:57 | tess |  Zivot na SciencesPo
Jak jsem psala nedávno, mimo povinnou školní docházku se musí každý student SciencesPo zapojit do tzv PROJET-CO, což je projekt, vytvotřený studenty, který má za cíl nás naučit samostatnosti v rámci administrativy, řízení projektu, financování, komunikace i reklamy (v Dijonu napr takto vycházejí speciální noviny psané studenty SciencesPo, ...). Já se původně připojila k Jeunes Européens de France (Mladí Evropané Francie), protože tuto asociaci již znám a už jsem v jejím rámci měla možnost uskutečnit nějaké projekty loni v Montpellier. Ovšem nějak mi to přetalo stačit. Nebo lépe řečeno se mi nejednou zdály cíle JEF poměrně nicotné. Ještě lépe řečeno, když trávíte celé dny mezi ´´elitou´´ a spoustou děcek z velmi bohatých rodin, začnete mít občas chuť vrátit se zpět do reálného světa. Do toho, kde nemáte neustále pod nohami červený koberec a humra na talíři. Netroufla bych si někoho soudit podle jeho rodiny. Nicméně některé názory mých spolužáků mi doslova vyráží dech.
Můj kolektivní projekt je nakonec humanitární pomoc. Ne, nechystám se do Afriky. Ne, nejedu na severní pól zachraňovat tuleně. Ani se nehodlám vypravit do Syrie a snažit se zastavit talibany. Nepotřebuju být tak daleko, protože pomoci potřebují i lidé docela blízko mě. Blízko nám všem. Jejich problémem je, že se pro většinu z nás stali neviditelnými. Projdeme kolem nich a nevidíme je, nebo je vidět nechceme. Ani nevím, co z toho je horší. Ano, mluvím o bezdomovcích. V České republice je toto téma trochu tabu, tyto lidi nevídáme, nejsou v našem zorném poli, protože jen málokdy jsou přímo ve městě. Ovšem ve Francii je vídáte (pokud sundáte masku pokrytectví) přímo na hlavní třídě. Někteří z nás z nich mají strach. Vlastně ani nevím proč. Jsou to lidé jako my, jen měli o něco méně štěstí v životě. Měla jsem možnost s nimi promluvit. A víte, co jsem konstatovala? Asi vás to překvapí, ale tito lidé mají mnohem více vychování, než většina těch, kterými jsme obklopeni, mnohem více pochopení, mají čas s vámi mluvit, nedívají se na hodinky (a teď pozor na cliché, hodně z nich pracuje, jen nevydělávají tolik, aby mohli platit nájem), jsou vděční. I za to málo, co pro ně můžete udělat. Jistě, nepopírám, že dobrým přítelem mnohých z nich je alkohol, drogy. A víte proč? Protože v noci je ve městech (nebo lépe řečeno za městy, protože městká policie je na noc vyhání z města) opravdu zima a jak se zahřát, když nemáte nic, jen pár drobných ? Proč, když máme dnes v naší společnosti potřebu prosazovat lidská práva a vymáhat je v Africe či Asii, si nejprve nezameteme před vlastním prahem? Proč je část naší společnosti zavržena? Proč se k nim chováme jako (někdy i hůře) než ke zvířatům? Proč dovolíme, aby se v našich městech vyhazovaly peníze za zbytečnosti? (teď mluvím o grafitu za 14 milionu euro v jedné hodně zapadlé uličce Dijonu, soše ze sádry za několik set tisíc euro...) ? Není to trochu výsměch těmto lidem? Proč dovolíme, aby supermarkety, pekárny vyhazovaly jídlo, kterému nic není, když by se dalo darovat? Proč sami plýtváme? Copak jsme tak zaslepeni vlastním uspokojením? Občas si v téhle společnosti připadám jako v Beckettově hře (Oh, les Beaux jours- hra je o tom, jak lidé zaslepeni sami sebou se dostali do fáze, kdy už nedokáží i přes veškerou snahu společně komunikovat, nerozumí si, neslyší se). A jak může člověk, který je nazýván ´´elitou´´ již ve 2O letech prohlásit, že by všechny tyto lidi postřílel, pomalu jednoho za druhým (a teď vážně nepřeháním). Ano SciencesPo je školou elit, bohužel všech politických stran.
Tohle všechno pro to, abych se dostala k tomu, co se stalo mým projet-co, na kterém dělám s dalšími dvěma lidmy, kteří stejně jako já mají často potřebu postavit se pevně na zem. Rozhodli jsme se spojit s několika asociacemi a naším cílem je otevřít v Dijonu resto du coeur (jídelnu pro bezdomovce), zdravotní návštěvy, humanitní a sanitární balíčky, uzavřít smlouvu s místními alimentárními podniky, zrátka pokusit se zlepšít život těch, kteří žijí za hranicí zorného pole většiny z nás. Protože, jak může vědět, že jednou nebudeme na kolenou klečet práve my, na rohu hlavní ulice s cedulí prosící o jídlo? Nemůžeme.
Myslím, že je na čase přestat se starat jen sama o sebe. Uvědomit si své zodpovědnosti, svou povinnost vůdči společnosti. Dostala jsem možnost studovat na jedné z nejlepších politicých škol na světě. Budu to brát jako znamení k tomu, chopit se příležitosti a vyjádřit, co vlastně chci. Protože, když ne teď, kdy? Mám dost toho sedět v lavici a drtit teorii, život je pouze paxe. Přesto přiznávám, že teorii ze SciPo potřebuju k tomu, abych mohla přejít do praxe. Nicméně jsem se dnes rozhodla angažovat do politického života svého města, protože už se nebojím říci, že nesouhlasím. Je na čase zamávat šátkem nevinnosti dětství a začít bojovat za své názory.
Nedovolte strachu, aby vám zastínil oči. A nedovolte to ani ostatním.

toto video se jmenuje ´´Mohla bych být Vaší babičkou´´ a je to boj pařížského právníka pro práva bezdomovců.

Campus life

5. října 2014 v 10:32 | tess |  Zivot na SciencesPo




A do Dijonu se dostavil podzim. Listí na stromech pomalu zlátne, sleneční paprsky už mají čím dál tím méně síly, stejně jako my na SciencesPo. Každý den zde je dobrodruýstvím s velkým D. Po měsíci a půl jsme se všichni dostali do opravdového SciPo rytmu, což znamená, že nocí strávených nad knihami je početně více než těch, kdy si leháte o půlnoci s klidným svědomím. A toto platí obzvláště nyní v prvním týdnu GALOP (mezizkouškové-probíhá na stejném principu, jako zkouškové období, známka má stejnou hodnotu, jen případný neúspěch vás ještě nenutí odejít ze školy). V takové duchu nás zítra čeká dějepis, v sobotu microekonomie a za dva týdny konstituční právo.
Jinak si ale svůj nový život stále užívám. Znovu si uvědomuji, jaké štěstí mám být tak bohatém kulturním prostředí, kde i sebemenší výměna slov je zrojem intelektualního obohacení.
Od mého posledního článku se samozřejmě stalo hodně věcí, bohužel galop d´histoire européenne, co mám zítra mi neumožňuje se o všech porozprávět. Ve zkratce jsme měli rentrée solennelle avec Fréderick Mion (ředitel celého SciencesPo), kulturní i jiné večírky, campus day, rando v Burgundsku...
V následujících dnech chystáme pyjamový den (v úterý), velký rault po galopu z microekonomie, přednášky, ...