Červenec 2014

Le Grand départ ''da Goulag''

31. července 2014 v 19:32 | tess |  Zivot v Bourgogne
Tak je to tady. Posledni noc pred velkym odjezdem do gulagu. Ctvrty odjezd do Francie, prvni do Dijonu. Sedim v kresle, premyslim, zda jsem nic nezapomnela a opet si uvedomuji ten mne dobre znamy tizivy pocit uzkosti... Opet se pripravuji na novy zacatek, opet valcim s francouzskou administraci a jsem si cim dal tim lepe vedoma toho, ze v zivote neni nic jiste. A mozna prave z toho je mi uzko. Nebo snad z toho, ze si pripadam trochu v pasti. Za tri roky v Nîmes jsem si zvykla rikat "chez moi, à Nîmes". Jenze v Nîmes byl muj pobyt velice pohodlny, tim jsem si cim dal tim vice jista, kdyz vidim s jakymi zalezitostmi nyni musim bojovat uplne sama... A nejhorsi na tom vsem je, ze vetsina z nich nezalezi na mne, ze se nadaji tak snadno ovlivnit, ze musim s nadeji cekat...

Ale ted trochu veseleji, zbyva mi stale jeste par sladkych dnu prazdnin, objevovani noveho mesta, noveho kraje, noveho skolniho systemu a zbytku Evropy (pokud vse dobre dopadne). A take vybalovani tech mych 9 krabic a 4 kufru Smějící se.
Takze na zahaleni uz nebude cas.
Priste se ozvu uz z Dijonu, tak prozatim vam preji krasny vecer.



Kde legrace konci a SciencesPo zacina

12. července 2014 v 11:42 | tess |  Zivot na SciencesPo


Tak jsem nakonec i ja uspesne odbacovala. Poslednich par dnu v Nimes bylo opravdu ponekud hektyckych a nostalgickych. Presto vsechno jsem byla docela rada, ze mohu nasednout do Eurolines a nechat se unaset smer Praha. Konecne prazdniny. Alespon tak to prvnich asi 5 dnu vypadalo po mem prijezdu-takova ta letni pohoda. Jenze to by nejspis pro me uz nebylo normalni. A tak se tedy objevil jeden velice dlouhy mail ze SciencesPo, ktery obsahoval nekolik stran povinne a doporucenne cetby, na kterou nam skola dava cas az do integracni staze, to znamena asi mesic. Takze mou novou denni naplni je rano vstat a ponorit se do Vladare nebo Francouzskeho konstitucniho prava ci jinych velice zajimavych textu a odlozit knihu opet az vecer. Ale co, je to prece to, co jsem chtela: SciencesPo Mrkající. A i kdyz uz mi chodi zpravy od starsich studentu z 2A, kteri me srdecne vitaji v "Gulagu", tak me to nemuze odradit.

A un de ces jours, Nimes!

1. července 2014 v 16:27 | tess |  Život v Nimes





Poslední den na internátu. Poslední tři dny v Nimes.
Každá věc, kterou nyní dělám, každý krok, každé slovo, každá káva s přáteli, všechno tyto události prožívám se smíšenými pocity. U všech si říkám: Je to naposledy.

Je to jako ležet v posteli vedle svého milence a vědět, že ač to bylo krásné, je tomu konec. Chodit po Nimes je jako dotýkat se jeho těla, každého centimetru zvlášt, se strachem a se zvědavostí a snahou navždy si vrýt do paměti každičký detail, každou jizvu, vůni, hlas. Až teď zjištujete, kolik toho ještě neznáte a nebudete mít čas poznat. Je vám smutno a přitom vítě, že každá další noc v jeho náručí by byla přespříliš, zničila by magii té předešlé. Zkrátka víte, že to musíte udělat, že se musíte postavit na vlastní nohy a odejít.
Ale také víte, že každý krok, který od tohoto okamžiku v životě uděláte, každé rozhodnutí, každé slovo, bude ovlivněno tíím krátkým okamžikem. Nezapomenete nic. A časem se z celého období stane nostalgická myšlenka na nejkrásnější chvíle vašeho života, které se vynoří vždy, když vám bude smutno, ve chvílích, kdy vám je něco připomene. Je zvláštní, jak si lidé dokáží spojit maličkosti s velkými události (nebo naopak krátkými chvílemi, kdy sme byli šťastni).

Nevím kde budu za pár let, snad ani, kde budu zítra, co bude ze mně. Ale jednu věc vím jistě: ať už mě osud zavane kamkoli, nikdy nezapomenu na to, co mi Daudet a Nimes dali. Nikdy nezapomenu na lidi, které jsem zde potkala, věci, které jsem se naučila, které jsem ochutnala, které jsem nenáviděla.

Nerada říkám sbohem. Pro mě je toto slovo příliš definitivní, příliš tvrdé.
Proto řkám: A un de ces jours, Nimes.