Únor 2013

Show must go on

26. února 2013 v 23:56 | tess
Il y en a qui sont prédestinés à rester petit toute leur vie. D'autres naissent grands.

Kdybych měl křídla,
vzlétl bych na nich
vysoko nad zem
žalovat nebi…

Chtela jsem napsat clanek k smutne udalosti meho zivota.
Nyni vlastne nevim, co rici.
Copak muze nekdo jen tak prestat z minuty na minutu existovat? Ja myslim, ze tu stale nekde je, pise basne v jedne z tech svych kavaren, prestoze jej nemuzeme videt ci slyset.
J'ai perdu bien plus qu'un simple lecteur et observateur passionné de mes avantures.
Je ne t'oublierai jamais, papa.





Soutenance de TPE

21. února 2013 v 22:51 | tess |  Život na Daudetu
Protože se ve Francii maturuje ze všech předmětů (povinných i volitelných), je maturita rozdělena do dvou let. První částí bac je tzv TPE (Travail personnel encadré-maturitní práce). Téma maturitní práce je ovlivněno sekcí, na které student je, musí spojovat hlavní předměty. Pro mě to byly ekonomické, socialní vědy a zeměpis s dějepisem. Tato práce se vypracovává ve skupinkách (jedním z cílů TPE je i naučit se pracovat v kolektivu). Na všech školách probíhá TPE trochu jinak, já dnes popíšu, jak se vše odehrávalo pro mě, na Daudetu.

Na začátku školního roku jsem se spřátelila s Roxanne, typickou Francouzskou z ABIBAC. Rozumněly jsme si, a tak, když došlo na určování skupin na maturitní práci, neváhaly jsme. Protože nás obě spojuje chuť k poznávání cizích kultur a obě jsme členkami elitních studijních programů, nebyl výběr tématu nijak nároční. Ovšem přesně definovat problematiku a ujasnit si, co vše bude naše práce obsahovat zas tak lehké nebylo. Dvě hodiny týdně jsme pracovaly na hodinách určených TPE, profesoři (M. Aicart, můj prof eca a socia a Mme Bruneau, moje profka HG-děj, zem) nám pomáhaly, každý týden si na nás udělali půl hodinu a poradili nám, co děláme špatně a co dobře. Dvě hodiny týdně samozřejmě nestačily, takže jsme se s Roxanne scházely pravidelně, po celých 6 měsíců. Poznaly jsme při práci spoustu zajímavých lidí, poznaly lépe jedna druhou, hodně se nasmály, hodně stresovaly, pracovaly, psaly a škrtaly, jedly a znovu pracovaly, aby nakonec vznikla konečná podoba naší maturitní práce s názvem Nimes, une ville au systeme scolaire qui favorise les rapprochements culturels au niveau européen (Nimes, město, které svým školním systémem podporuje kulturní sblížení s ostatními státy EU). Písemnou formu jsme odevzdaly v knižní formě 31.1. a dnes jsme svou práci obhajovaly před porotou. Ústní zkoušky jsem se poměrně bála, protože porota se může zeptat na cokoli (z předmětů, z práce, okolností....) a navíc jsou to úplně neznámí lidé, kteří nemají nejmenší tušení, kolik času jsme nad prací strávily. Nakonec byli všichni členové poroty velice milí, hodně je zaujalo naše téma, hlavně část týkající se českých sekcí.
Večer jsem potkala M Aicarta, který mi prozradil, že naše práce byla nejlepší na ekonomické sekci a můj ústní projev prý porotu ohromil (dokonce mi slíbil, že mi zjistí známku, kterou bych normálně zjistila až v červenci) a poprvé mě otevřeně pochválil a řekl, že je na mě hrdý. (Kdybyste znali M Aicarta, pochopili byste, proč to pro mě tolik znamená...).
Nicméně nyní je TPE u konce a já cítím mírnou nostalgii. Všichni si na tuto část zkoušky stěžují, já se dobře bavila a hodně mi práce přinesla, i když to byla opravdu dřina.
Všem, co jej ještě neobhajovali, učí se na zkoušky, nebo je čekánějaký ten bac blanc : MERDE ! (zlomte vaz v tomto kontextu)

Smile

16. února 2013 v 13:33 | tess |  Inspiration
<< Parfois les mots ne sortent pas. C est la, que les regards parlent. >>

Ve Francie se mi líbí přátelské chování lidí kolem mě. Francouzi jsou velice slušní, usměvaví, společenští. Nedávno jsem večeřela s Yannem, což je můj dobrý přítel, a jak já s oblibou říkám také moje spřízněná duše. Zkrátka člověk, se kterým můžu mluvit o všem a který mi vždy hodně pomůže. Zvláštní je, že prožíváme ve stejnou chvíli ty samé věci a obvykle jej potkám hlavně, když je mi smutno. A on mi vždycky zvedne náladu a pochopí. Sám je vždycky plný positivní energie. A právě na to jsem se jej ve středu zeptala.
Jeho odpověď je inspirací na tento víkend.


<< Víš, já miluju život. A každý den se probouzím s myšlenkou, že dnešek bude krásný. Prostě jsem to tak rozhodl. A všechny překážky beru jako součást hry, ne jako něco, co mě chce stáhnout ke dnu. Všímám si krásných věcí kolem sebe. Vnímám lidi, které mám rád. Dýcham. A to mě dělá šťastným.
Minulý rok jsem potkal ve škole jednu slečnu, nikdy se neusmívala, pořád vypadala smutně. Cítíl jsem se provinile. Usmál jsem se na ni, jenom tak nesměle. A ona vykouzlila na tváří takový úsměv a oči se jí rozjasnily, že mě to donutilo úsměv zopakovat a pak jsme se oba smáli, ani jsme se tehdy neznali. A tehdy jsem si uvědomil, že když jsme šťastní, máme moc dělat šťastnými jiné lidi. Každý z nás vysílá druhým signály. Bylo by tedy sobecké posílat ty negativní. Život je přece krásný! >>


Vím, že my Češi jsme studení čumáci, ale úsměv nás přece nic nestojí. Takže se občas usmějte na lidi kolem vás!



La saint Valentin

14. února 2013 v 22:38 | tess |  Culture
<< Et nous luttons ainsi, barques a contre-courant, refoulés sans fin vers notre passé. >>
Scott FITZGERALD




Svátek svatého Valentýna je nejspíš jeden z nejoblíbenějších svátků na celém světě. Každý národ má svého patrona lásky. Na své si rozhodně mimo zamilovaných přijdou i obchodníci, kteří si každý rok mnou ruce nad skvělými benefity. Jinak tomu není ani ve Francii. Francouzi jsou známí jako vášniví a pozorní milenci a také jako romantické duše. Zamilovat se ve Francii je považováno za slušnost, vždyť je to země, kam jezdí zamilované páry z celého světa právě za romantikou a láskou! A upřímně, jen málo co může být tak romantické jako Francouz s plamínky v očích, který vám při zvuku akordeonu a skleničce dobrého vína šeptá: Je t´aime, ma chérie.


Myslím, že nemá cenu zde připomínat legendu o saint Valentin, zajímavější bude podívat se na to, jak jej prožíváme právě ve Francii.
Musím říci, že když se jedná o lásku našeho života (nebo alespoň milenku), vše ostatní jde stranou. Zde rozhodně přísloví Celui qui aime ne conte pas (kdo miluje nepočítá) vzalo za své. Francouzi jsou jedni z nejštědřejších, co se svátku zamilovaných týče. A často také velice originální. Je zde jakási nepsaná soutěž o to, kdo překvapí svého miláčka originálnějším způsobem.
Tradicí ovšem zůstává posílání růží. Růže můžete nechat poslat z jakéhokoli květinářství, obchodu, i pouličních stánků. Vaší spřízněné duši je pak doručí Cupidon, neboli malý blonďatý andílek s amorovým šípem. Francouzi růžovou tradici milují. Růže či růžové motivy jsou skutečně všude.
Konec konců i na Daudetu. Na dnešní den jsme společně s radou CVL vyhlásili Den růží. Každý, kdo měl ve škole nějakého toho idola mu mohl poslat květinu, doručenou nějakým tím Cupidon v podobě studentů školy. Výdělek z růží šel pak na charitu. Myslím, že to byl skvělý nápad, který měl určitě mnoho úspěchu.

Doufám, že i vy jste se nechali zasáhnout amorovým šípem, i když na vás ten z Daudetu nedosáhl. A pokud ne, tak je to jen proto, že Cupidon pro vás ještě nevybral toho správného amant.

La Famille francaise

10. února 2013 v 22:44 | tess |  Culture
<< Chaque instant de la vie est un pas vers la mort. >>
Tite et Bérénice
CORNEILLE


Tak je víkend u konce. Musím říci, že JL (bráška) se nepletl, když říkal, že na něj nikdy nezapomenu.
Jeho táta na mě mluvil jen italsky, jedli jsme spoustu italského jídla, naučila jsem se italská gesta, poslouchala italskou hudbu, byla na italské opeře (vážně všem doporučuju, je to úžasný culturní zážitek) a to ve městě, jehož starosta požádal francouzskou vládu o zásah armády kvůli nepokojům (Marseille). Jediné, co tenhle víkend vážně utrpělo byla moje příprava do školy. Řekla bych, že nechuť JL k učení je vážně nakažlivá. Nicméně to byl vážně skvělý víkend a spousta nových přátel a vzpomínek.


La famille francaise

Už delší dobu chci napsat článek o typické francouzské rodině, i když pouze té bourgeoisie (90% školy, takže není,čemu se divit), protože s jinou zkušennosti nemám.
Pro francouze je rodina základem všeho (i přes můj nedávný článek: La révélation, je Francie evropskou zemí s nejnižší rozvodovostí). Většina z nich bydlí v nějakém pěkném domě za městem nebo ve velkém bytě v centru, s francouzskými okny. Většina domů/bytů nemá příliš mnoho dveří (jen nezbytné). Hodně si lpí na saloncích, kde podávají kávu po obědě nebo se dívají na televizi, jídelně a pěkných koupelnách. Nezbytnou součástí jsou také ubrousky na kolenou. Každá věc má své místo, jak u stolu, tak v celém domě. Chloubou všech je obrovská knihovna se starými knihami, knihami s věnováním... (myslím, že o francouzských domech napíšu samostatný článek Mrkající, protože je to na delší povídání).

Francouzský muž
Je především otec rodiny. On je tím, kdo rodinu zabezpečuje. Vydělává peníze, chrání ji. Zároveň je oporou své ženě, dokáže ji zastoupit v kuchyni i s vysavačem. Myslím, že děti ve Francii mají blíž k otci než k matce, většinou je to on, kdo si s nimi hraje a dovolí, co matka zakázala. Zároveň ale má poslední slovo.

Francouzská žena
V bourgeoisie francaise zůstává žena často doma, přestože prošla skvělými školami (manžel v těhle rodinách vydělává hodně). Má tak čas věnovat se spoustě aktivitám, je zaspaná v množství charitativních associací, zpívá, dobře vypadá, zjišťuje si informace o tom, co kupuje (--> dobře vaří), udržuje dům v ukázkovém stavu. Dbá na to, aby děti dělaly úkoly, věnovaly se spoustě mimoškolním aktivitám. Může se až zdát, že je to ona, kdo řídí rodiny, reprezentuje, udržuje konverzaci, baví přátelé, organizuje spoustu věcí. Zkrátka představuje ideální ženu, manželku a trochu krkavčí matku.

Francouzský dospívající
Jak jsem řekla, tíhne většinou k otci. Matka pro něj představuje hromadu příkazů a zákazů. Hraje minimálně na 1 hudební nástroj, mluví 2 jazyky, umí vařit. Věnuje se sportu a dalším aktivitám (na těch si francouzští rodiče vážně potrpí, je to jakási soutež mezi rodinami, každá chce mít to nejdokonalejší dítě). Skutečně se rodiče snaží o etiketu a hudební, divadelní, umělecký i jazykový vývoj svých ratolestí. Někdy se vážně divím, jak to taděcka všechno stáhají. Na druhou sranu musím říci, že v mnoha věcech mají opravdu o dost větší rozhled než české děti.

Et voila, to by bylo seznámení s francouzskou rodinou.

We-e inspiration (9.2.-11.2.)

8. února 2013 v 19:36 | tess |  Inspiration
Clov: ´´Signifier? Nous, signifier? Ah...elle est bonne.´´
Fin partie, Samuel BECKETT

Další týden utekl jako voda. Byl ve znamení spousty písemek a taky nepřítomnosti Mr Aicarta (dovedete si vůbec
představit tu radost, když jsem v pondělí ráno zjistila, že mi z týdenního rozvrhu zmizí 12 hodin?). Obhajoba TPE (o kterém napíšu samostatný článek později) se nezadržitelně blíží, stejně jako další prázdniny.
Tento víkend strávim s jedním z mých nejstarších nimských přátel, mým parťákem z novin a CVL a taky mým french-frere, Jean-Luis. S jeho rodiči a mladším bráchou navíc pojedeme zítra večer na italskou operu (jeho otec-Ital-na tom trval, když zjistil, že už se nějakou dobu učím italsky).
Myslím, že se vážně nudit nebudu, protože podnikat cokoli s Loulou je jedno velké překvapení a dobrodružství a navíc: La vie est easy, si vous banissez les mots durs de votre vocabulaire (život je easy, když si vymažete složitá slova ze slovníku) JL.

Pro všechny, co plánují poklidný víkend, nebo nemají nápad, co podniknout, mám jednu we-e inspiration. Tentokrát se jedná o Rhinocéros (Nosorožec)-1952, od francouzsko-rumunského autora absurdního divadla, Eugene Ionesco. Tato hra by se mohla na první pohled zdát nesmyslná, jednoduchá, hlavně pokud nemáte moc zkušenností s tímhle divadelním stylem.

Rhinocéros
Hlavní postavy: Béranger (věčný opilec)
Jean (jeho přítel)
Daisy (do které je zamilovaný Beranger a další postavy)
Mme Boeuf, Mr Bouef, Mr Papillon, .....

V malé poklidné vesnici se jednoho dne na náměstí objeví nosorožec. Všichni obyvatelé jsou z toho doslova vedle. V následujících dnech se objeví další. A pak další. Lidé diskutují, zatímco jejich přátelé, manželé či milenky se mění v nosorožce. Kočka zemře... Nakonec zbyde jen Beranger, který odmítne stát se zvířetem. A najednou je právě on tím, kdo se liší....

K této hře je třeba říci, že hlavním námětem byla Ionescovi vzpomínka jeho přítele a spisovatele Denise de Rougement. V jednom dopise popisuje Ionescovi kolektivní histerii strhnutou kolem příjezdu Hitlera v jedné německé vesnici. Cítí se sám, když je proti fashismu, přestože na začátku byl sám Hitler...
Beranger je pradvěbodobně dvojník Denise de Rougemont.
To by bylo krátké shrnutí díla.
Pokud se vám dílo nechce číst, můžete se právě ted na něj zajet podívat do Národního divadla ( http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/5705 ), ovšem nemůžu říci, zda je zpracování dobré nebo ne, v češtině jsem Nosorožce nikdy neviděla.

Zde dávám ukázku mého oblíbeného zpracování od Emmanuela Demarcy-Mota


We-e inspiration

2. února 2013 v 19:28 | tess |  Inspiration
La chandeleur: Miam que de bonnes crepes!


2. únor je ve Francii ve znamení Chandeleur, což je svátek 40 dnů po Vánocích, který vysvětluje svou existenci svátkem Římanů na oslavu boha Pana. Údajně prý měli lidé běhat celou noc ulicemi s pochodněmi a uctívat boha Pana. V roce 472 byl tento svátek prohlášen papežem Gélase Ier za křesťanský. Od té doby si lidé chodí do kostela se svíčkou, která se musí donést domů zapálená, pokud by zkasla, znamenalo by to smrt toho, kdo ji nesl. Se svíčkou je pak spojeno ještě několik dalších zvyků...
Nejdůležitější současný zvyk spojený s Chandeleur jsou ovšem crepes, tenké palačinky. Podle tradice by se ta první měla otáčet levou rukou a v pravé byste měli mít minci (což symbolizuje bohatství...). Mince se dřív zabalila do palačinky a obojí se dalo prvnímu chudému, který se objevil u vašich dveří.
V dnešní době už se většina tradic nedodržuje, až na dělání těch palačinek.

Tady je jeden recept na crepes de la Chandeleur

250 g mouky (namíchat hladkou a polohrubou v pomeru 2:1)
1 lžička cukru
50 g rozehřátého másla
1 sáček vanilkového cukru
2 lžičky mandlového aroma
500 ml mléka
3 vejce
trocha prášku do pečiva, špetka soli

Smíchejte mouku, prášek do pečiva, cukr a sůl. Přidejte 1/4 litru mléka a tři vejce (dopředu rozšlehaná). Dobře promíchejte a přidejte pomalu zbytek mléka. Rozehřejte pánev (nebo appareil de crepes) a můžete začít.
Po upečení potřete palačinky nutellou, creme de marron, marmeládou, curkem.....

Tak to by byla taková malá inspirace na tento víkend. Usmívající se