Březen 2012

Je viens du sud...

31. března 2012 v 21:58 | tess |  Život v Nimes
Je viens du sud et par tous les chemins j´y reviens....

Zkoušky se blíží. Druhý trimestr je oficiálně u konce a já přijatá do 1ES Mrkající
Teď se v Nimes stále něco děje: Féria, manifestace, ´´zelený týden´´, otevření Espanades a v neposlední řadě i Carnaval du Daudet. To byla akce! Drtivá většina studentů se převlékla. Takže jsem už od snídaně potkávala obří ananasy, autobusy, klímky od jogurtů, gejši, ....Francouzi mají velkou představivost a rozhodně jsme si to všichni nesmírně užili!


První pořádně letní víkend jsem původně plánovala strávit nad učebnicemi v mém pokoji. Ale....na poslední chvíli se plány trochu změnily a já si udělala nezapomenutelný výlet do Grau du Roi. Je to malé středověké rybářské městěčko. Takže jsem poslední březnový den strávila na pláži. Na to, abych se koupala v moři jsem nepotřebovala být ani nijak zvlášť otužilá, voda nebyla nijak studená.
Celý výlet bych mohla shrnout jedním slověm: IMPECABLE!


Viva la Féria!

28. března 2012 v 15:17 | tess |  Culture
Le temps presse, il est temps de comprendre qu´il n´est de fete aucune qui ne soit la fete de tous.



Francie mě nikdy nepřestane překvapovat. Je to živoucí plamen. Nebezpečný, ale stejně si o něj ráda spálím ruku znovu a znovu...
V neděli ráno jsem se šla učit do zahrad a po celém boulevardu stavěli barikády. Nevěděla jsem proč, nechtělo se mi nikoho ptát, myslela jsem si zkrátka, že budou natírat přechody nebo tak něco...
Když jsem se o dvě a půl hodiny déle vracela, první, co vzbudilo moji pozornost byl křik: Ils arrivent! Ils arrivent! Je les vois! (přijíždějí! přijíždějí! Já už je vidím!). Moc jsem nechápala, co se děje a pak se kolem mě najednou prohnali čtyři muži v košilích a kloboucích sedící na koních a před sebou hnali býka!
No, ještěže tam byly ty barikády!
Že ve městě probíhala menší Féria jsem věděla, že její součístí bude i Abrivado, to už mi nikdo neřekl. Nicméně podívaná to byla krásná. Když honáci úspěšně zahnali všechny býky do ohrady, seřadili se do řady za velkého potlesku a zazněla francouzská hymna. Bylo to jedním slovem: Magique.
Nejspíš jsem musela vše pozorovat bouche-bée. Ale vůbec toho nelituju, protože se mi dokonce povedlo seznámit se s jedním z jezdců.
No prostě, kde jinde se vám může stát něco takového?

Savoir vivre

23. března 2012 v 12:05 | tess |  Culture

« Le paysage est un sentiment, un poème où la mélancolie est la plus forte. »





Často se mě lidé ptají, co mám na Francii nejraději. A já nikdy nevím, co odpovědět. Mám ráda francouzštinu, krajinu, města, lidi, zvyky, gatsronomii...Ale co mám nejraději?
Marchés. Pro mě slovo trh neznamená pouze nakupování. Ne. Marché francais, c´est un savoir vivre! (francouzský trh je pravé umění žít).
Je to nádhera. V Česku jsem pravé trhy nikdy nezažila, snad proto, že se od nich již značně upustilo, nepočítám-li trhy vánoční. Ale zde, zde můžete jít na pravý trh minimálně jednou týdně (když vám, jako dnes mně, odpadne hodina SVT)
Je to skutečně umění, ke kterému patří atmosféra, vůně, hlasy a úsměvy a v neposlední řadě i to, proč většina lidí na trh jde, zboží. Domácí sýry, čerstvá vajíčka, mléko, horký chléb, paella, med,... všechno je to vyskládané na stáncích a lidé za pultem se na vás už zdálky usmívají a zdraví vás a zvou vás na ochutnání jejich výrobků nebo třeba i jen na pár slov.
Nikdy neodolám.
Musím vás ovšem varovat: Ve chvíli, kdy ochutnáte mléko z trhu (co chutná jako mléko a ne jako jakési naředěné cosi), kdy rozklepnete vajíčko, kdy si spálíte pusu o horkou brioche už nikdy nebudete moci jít jen tak do supermarketu a koupit si tam mléko v papírové krabici nebo trvanlivý chléb (nacpaný konzervanty). Marché je jako droga, na kterou si velice rychle zvyknete.
Byla jsem překvapena, že produkty, co zde lidé nabízejí, jsou levnější než v obchodech ve městě. Je zajímavé, že za kvalitní zboží zaplatíte méně, než za nějaké náhražky a že žít BIO vůbec není jen pro nejbohatší vrstvy společnosti. ...
Pro mě Marché zkrátka k Francii neodmyslitelně patří.

Les souvenirs et les regrets aussi

17. března 2012 v 16:18 | tess |  Život na Daudetu
Tout homme a deux pays: le sien et puis la France...!


Tak už zbývají opět pouhé tři týdny do prázdnin. Je tu krásně. Slunce svítí (dokonce jsem se opálila, i když ne přímo záměrně Smějící se). Ve škole se závěr druhého trimestru odehrává docela poklidně. Minulý víkend jsem měla čas, a tak jsem si udělala menší výlet. Do Tarasconu. Je to malé středověké městečko s krásným hradem a protože mi odpoledne zbyl ještě čas, šla jsem pěšky do sousedního města Beaucaire a tam si dala ten nejlepší fougasse se škvarkami v mém životě! Navíc jsem potkala spousty zajímavých lidí.
Tady potkávám nové přátele téměř na každém kroku. Spousta milých lidí, co o vás má zájem, chce vás poznat...
Minulé tři roky mi v Česku všichni říkali: Proč se pořád učíš? To neumíš/nechceš žít? K čemu ti to všechno bude? ...
Tehdy jsem šla za svým snem, i když jsem si přesně nebyla jistá, zda nebudu ve výsledku zklamaná. Nebyla jsem. Až tady jsem začala opravdu žít. Někdy jen tak chodím po městě a dívám se na ten život po francouzsku. Dívám se na Francouze, jak hrají před žardány petanque, jak chodí z boulangerie s bagetou v ruce. Poslouchám je, jak mluví o politice a počasí a o životě. A co víc, patřím mezi ně. Je obdivuhodné, jak rychle mě tahle jejich kultura dokázala vtáhnout do samého centra dění. To si říkám pokaždé, když sedím v jedné z těch kaváren, co mají otočené stolky do středu náměstí, piju chocolat viennois a píšu příběhy, poslouchám akordeon... Říkám si to pokaždé, když i já vycházím z pekárny s bagetou v ruce a ve dveřích se střetnu s nějakým známým a když mu oplácím bise. Pokaždé, když v kiosku zavedu hovor s prodavačem. Když se náhodou nebo i úmyslně ocitnu uprostřed greve, když nadávám na gare na zpoždění vlaku...
Miluju tenhle svůj nový život, francouzský život. Je tu ovšem jeden háček. Tento život není pro každého. Proto, na naléhání ostatních sekundek a jiných členů české sekce vám řeknu na rovinu, že ne každý tady najde štěstí. Ne každý se dokáže smířit se změnou prostědí a sžít se s obyvateli této země nebo třeba i s jiným školním systémem.
Pro všechny, co jste dělali přijímací zkoušky minulou středu i pro ty, kteří o tom třeba přemýšlíte do nadcházejících let: Tento program je dělaný na tři roky. Francouzi nám umožnují žít zde na stipendiu 3 roky. A u pohovoru se vás zeptají, zda tu opravdu hodláte ty tři roky vydržet, jestli si uvědomujete, do čeho se pouštíte. Zamyslete se nad tím. Je vám Francie blízká? Líbí se vám jazyk jejích obyvatelů? Jste ochotni přinést oběti? Toto stříleté stipendium je pro lidi, kteří mají nějaký vztah k Francii, ne pro lidi, kteří si jenom myslí, že by bylo cool říkat v ČR, že studují v zahraničí a přitom na Francii nadávat a po roce se rozhodnout, že už je to tu nebaví(nelíbí se jim tu) a prostě sbalit kufry a odjet si domů. Na to jsou jiné, roční programy!
Takže si prosím nejdříve všechno pořádně rozmyslete, mohlo by se totiž stát, že přípravíte někoho jiného zbytečně o šanci, o které snil....


J´irai vers la lumiere

4. března 2012 v 20:52 | tess |  Život v Nimes
J´irai vers la lumiere
Pour faire sécher les larmes
De ces pauvres enfants
C´est mon combat
J´irai vers la lumiere
Pour faire tomber les armes
De ce mal permanent
Gregory Lemarchal



Tak jsem se úspěšně vyhnula těm největším mrazům. Ty v ČR jsem přečkala tady a to s průměrnou teplotou 7°C. A o prázdninách už se počasí i v Písku zlepšilo. Musím říci, že tentokrát jsem si volno opravdu užila a mám na co vzpomínat. Nicméně, doma je doma. A pro mě doma je dnes jak v Písku, tak v Nimes. A tak jsem po 14 dnech opět mávala na ruzyňském letišti. S úsměvem. Tentokrát jsem nejela sama. Vezla jsem s sebou do Nimes návštěvu, totiž mamku a moji nejlepší kamarádku.
Myslím, že jsme si to tady pořádně užily. Udělaly jsme pár výletů do okolí a já se pokusila dát jim oběma ochutnat kousek Francie...
A teď jsou pryč a já se musím opět pustit do práce...
Ráno vstávat v 7, i když málokdy začínám v 8, potřebuji totiž ´´revizovat´´ a navíc bych si za nic na světě nenechala uniknout snídani v kantýně. To nikdy. Ale práce je teď hodně. Končí druhý trimestr a všichni profesoři si vzpomněli, že by nás mohli pořádně potrápit. A tak volná místa v mé ´´ažendě´´ rychle mizí a popsané papíry přibívají až mi z toho občas jde hlava kolem. Navíc nás, sekundy, brzy čekají ´´komány´´ (něco jako srovnávací zkoušky). Zatím se připravuji na matiku a francouzštinu...Bude to zkrátka ještě boj. Jako celý život na Daudetu. Ale co, ono se to nějak zvládne Úžasný.
A pak mě čeká spousta příjemných věcí. Naplánovala jsem si fůru výletů a věcí, které musím udělat (nebo spíš chci) t a v květnu? BARCELONA (školní exkurze). Konečně zjistím, zda jsem na tom se španělštinou opravdu tak dobře, jak mi tvrdí moje španělštinářka.