Únor 2012

Merci

16. února 2012 v 19:05 | tess
On se croise.
On se croise dans les couloirs du lycée Daudet comme on se croise au lycée Pisek.
On se croise en France comme on se croise en Tchéquie.
On se croise et parfois j'ai la chance de vous parler.
On se croise dans les dizaines de courriers que vous me faites l'honneur de m'envoyer et que je lis sans exception.
On se croise et ça me fait du bien. Parce que ça me donne envie de maintenir ce site, de vous raconter des histoires...

Pour moi, écrire c'est comme pour un architecte construire une maison. Mettre une pierre à côté de l'autre. Essayer des choses sans connaître le résultat. Parfois ça marche. Parfois ça marche pas et donc on enlève cette pierre et on la remplace par une autre. On grandit avec cette maison et une fois qu'elle soit terminée, on ressent de la fierté, la joie mais aussi la tristesse. Cette maison, on l'aime. On lui a donné le souffle de vie. Et maintenant, c'est à vous. Vous aller faire le choix. Vous allez l'aimer et faire d'elle la maison la plus merveilleuse que je connaisse.Et pour moi, il faut reprendre depuis le début. Trouver un endroit...
Un livre a toujours deux auteurs: celui qui l'écrit et celui qui le lit...
Ce que moi, je tente de faire, c'est montrer le monde comment je le vois quand je ferme les yeux...
Merci.
Tout simplement merci d'être ici. De faire vivre mes histoires.
Merci....


Nedavno jsem si uvedomila, kolik lidi chodi denne na tenhle blog a sleduje me radosti i strasti. Sdili se mnou me pocity.
Jsem rada, kdyz vas potkam, kdyz se mnou mluvite.
Chtela bych vam vsem rici: Dekuji.
Dekuji, za to, ze jste tady.
Dekuji, ze davate dychat slovum, které se rodi z pera jedne 17lete holky.

´´Sans titre´´

14. února 2012 v 14:53 | tess
Ne pense pas aux choses que tu n´as pas comme si elles étaient déjà là; fais plutôt le compte des biens les plus précieux que tu possèdes, et songe à quel point tu les rechercherais, si tu ne les avais pas.

Marc Aurele



Pozorovala jsem východ slunce nad kopci. Gare de Nimes mi již dávno zmizlo z dohledu. O dvě sedačky dále někdo usnul. Usmála jsem se.
Když jsem dorazila na letiště v Marseille bylo 9 hodin ráno. Měla jsem před sebou 9 hodin čekání na letadlo. A velkou zásobu knih, co jsem si vypůjčila den předtím v C.D.I. . Od všechno trochu, španělskou ekonomii, politický názor Evropanů v roce 2008,... Po asi hodině, kdy se čas táhl, jsem dostala hlad. Objednala jsem si café-chocolat et parisien a sedla si ke stolku v rohu místnosti, rozhodnutá pokračovat v četbě...
Asi mi to nebylo přáno...
O chvíli déle jsem se seznámila s jedním mladým Franouzem, co se stěhoval na dva roky pracovně do Prahy. A zbytek čekání i celá cesta rázem utekla jako by to bylo pár minut...
Byl to zvláštní pocit. Pozorovat jeho nadšení, když se pod námi začala rýsovat noční Praha. Přistáli jsme. Pilot oznamoval venkovní teplotu -16°C. Přicházely mi uvítací sms na český mobil a sms o cenách volání ze zahraničí na francouzský mobil.
Tyhle prázdiny jsou trochu neobvyklé. Už je to půl roku, co jsem odjela poprvé do Francie a tentokrát asi poprvé, co jsem se docela těšila do ČR. A bylo na co...
Asi jsem si potřebovala odpočinout, minulý měsíc byl dost náročný...
Přesto všechno cítím určité prázno v srdci. Něco mi chybí.
Nimes.