Listopad 2011

Expérience médicale

19. listopadu 2011 v 18:32 | tess |  Život v Nimes
Po třech měsících v Nimes a nejdné návštěvě infermerii jako doprovod kamarádek, mám za sebou i já svoji první zkušennost s lékaři ve Francii.
Minulou sobotu se mi z ničeho nic udělalo zle. Prostě taková nevolnost, která mě po tom, co jsem ´´tombée dans les pommes´´ zavedla až do ordinace jednoho nimského lékaře. Myslím, že jsem měla štěstí, neboť bylo po státním svátku a školní doktor si prodloužil volno (my Češky totiž pochybujeme o jeho titulu...). A tak Mlle Petite nezbylo nic jiného, přestože já trvala na tom, že mi nic není, než vzít mě ke svému lékaři. Byl to moc milý pán. Nakonec mi předepsal nějaké léky a vitamíny, doporučil celý den nic nejíst a odpočívat.
Byla jsem překvapena poplatkem za prohlídku. 23 euro. Pojištovna by mi sice měla peníze (nebo spíš 80%) proplatit, ale jak znám Francouze, tenhle rok už to nebude....

La clé du Paradis

12. listopadu 2011 v 21:55 | tess
C´est pour les même raisons qu´on déteste une personne ou qu´on l´aime....



-Donne-moi ta main et ferme les yeux, allez! -Accroche-toi et...fais-moi confiance.- Ne regarde pas, garde les yeux fermés. Monte la-dessus.- Tu me fais confiance?
-Oui, je te fais confiance...
-Ouvre les yeux, tout doucement...
-Olivier! Olivier, je vole!...

Vzbudily mě první sluneční paprsky, vůně palačinek a čerstvě uvařené kávy. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kde to vlastně jsem...avšak ten zářivý úsměv a oříškově hnědé oči plné hvězd daly rychlý spád krásným vzpomínkám.
Alenandù.
Jen maličká vesnička kdesi na hranicích Francie se Španělskem. Skrytá mořskými útesy z jedné strany a travnatými kopci ze strany druhé. Jen několik málo maličkých kamenných domků zakletých v čase. Lidé, kteří se na vás už z dálky usmívají (nejen proto, že jste dala návrat jejich ztracenému synovi).
Sem ani jazykový zákon z počátku 20. století nezasáhl. Všichni mluví occitan. Na pastvách se tu pasou krávy, veškeré potraviny jsou domácí. Slovo ´´turista´´není ve slovníku zdejších.


-On venait tous les week-ends. Même celui-la....
_je restais silencieuse_
-J´ai retrouvé les force pour y revenir, il y a deux ans. Depuis cet instant la, je suis ici a chaque fois quand j´ai besoin de réfléchir, d´etre seul. Jamais je n´ai fait venir personne a cet endroit car pour moi, il est sacré.
_Je ne disais rien. Peut-etre je pensais trop fort..._
-Tereza, toi, t´as changé de ma vie. T´as fait de moi quelqu´un d´autre. T´as fait de moi un homme. T´as éclairé mes jours et rempli mon coeur et mes pensées comme une étoile qui fait fondre les glacons dans le calm du matin...-
_Je respire lentement, sachant ce qu´il va arriver et n´ayant pas peur_
-Tereza, mi corazón, je T´aime....Et meme s´il faut que j´attends jusqu´a ce que tu termines tes études, a ce que tu réfléchisses de tout ca, a ce que tu sois prete, j´ai la force, grace a toi et j´ai de l´espoir. Et s´il le faut, je vais t attendre...-
_J´ai versé quelques larmes. Pourquoi a-t-il sorti tous ces mot? Pourquoi il me fait souffrir? Pourquoi moi? Pourquoi...?_
_Doucement avec toute sa gentilesse, il m´a retourné pour qu´on soit face a face. Il m´a regardé dans les yeux, me caressant les cheveux. Et puis...apres plus que six mois qu´on se connait et trois mois que tout le monde nous considére comme un couple, apres tout ce qu´on a traversé ensemble, il m´a embrassé. Et il en a mis tout son coeur....
C´était a ce moment la, que je me suis rendu compte de....





Cliché!

11. listopadu 2011 v 0:36 | tess |  Culture
Červený baret, proužkované tričko, knírek, bageta v ruce, svůdnický pohled. Francie, podle většiny světa země elegance (kde se prý ovšem ženy neholí a lidé obecně nemyjí, neboť jim stačí parfém Mlčící). Všichni Francouzi žijí buďto v Paříži nebo
sur la Cote d´Azur. A každý má výhled na Eiffelovu vež. Když vyjdete na ulici, uslyšíte vždy akordeon, neboť na každém roku se tu skrývá nějaký ten potulný muzikant.
Francouzská kuchyně je založená na bázi croissantů, foie gras,sýru, escargots, grenouilles (žáby), a Francouzi nepijí nic jiného, než červené víno a šampaňské.
Taxikáři, servírky i prodavači jsou zde velmi nepříjemní a za každou cenu vás budou chtít ošidit.
Francouzským oblíbeným sportem je petanque.
Muži jsou ty největší padavky na světě, mají strach z vlastního stínu.
Nikdo se s vámi nebude bavit anglicky, i kdyby to snad uměl. Školství stojí za starou bačkoru. Děti se ve škole nic nenaučí a všeobecný přehled jim nic neříká.
Francouzi jsou šampiony v jediné věci, ve stávkování....
To by byly ve zkratce asi ty nejznámější cliché o Francii. Jako tříměsíční pozorovatelka bych teď ráda uvedla par věcí na pravou míru.
Francie je krásná země, s, ve velké většině, opravdu sympatickými lidmi, kteří nemají strach otevřít cizince jako jsem já dveře svého domu i srdce. Nebojí se podat pomocnou ruku a rukama nohama nebo i plynně se s vámi klidně rozpovídají nejen anglicky, španělsky, německy nebo portugalsky ale třeba i čínsky, arabsky, rusky a v extrémním případě i česky!
Školství je tu v mnohém dokonce i rozvinutější, než ho známe my. Francouzi se ve škole určitě neulejvají. Narazíte tu na spoustu chytrých děcek, co přeskočily nějakou tu třídu.
Strava je rozmanitá. Upřímně, na jídelníčcích se žáby nebo šneci příliš neobjevují a znám jen opravdu málo místních, kteří je kdy vůbec ochutnali. Ani víno tu překvapivě neteče proudem.
Elegance. Toto slovo je skutečně výstižné. Někdy mám pocit, že zdejší lidé, kteří rozhodně dbají na hygienu, na sebe můžou obléknout třeba tepláky a stejně budou vypadat dobře.
Pravdou je také, že Francouzi mají na všechno spoustu času (kromě případu, že jsou to oni, kdo něco potřebuje). Někdy jsou to navíc velcí puntíčkáři. A někdy budete mít plné zuby těch jejich stávek a pravidel a logiky, co vlastně vůbec není logická, ale stejně si je zamilujete...


Nimes en alerte rouge

5. listopadu 2011 v 15:26 | tess |  Život v Nimes
Počasí v Nimes se ani v čtvrtek nezlepšilo. Pršelo (chvílemi) a bylo zataženo celý den. Večer jsem byla už dost unavená a k tomu mě čekala velká kopice úkolú. Po večeři jsem se ještě bavila s prepákama a oni jen tak mimochodem prohlásí: On a pas cours demain. Z počátku jsem jim moc nevěřila, ale když mi to potvrdil i Bastien (maitre au pair des prépas), tak jsem si řekla, že na tom asi něco bude. Důvod? Alerte rouge! (nouzový stav). Ještě v čtvrtek večer jsme z toho měli všichni druhé Vánoce a my češky jsme nechápaly, proč ruší vyučování, když z nebe spadlo pár kapek. Každopádně, nikdo si nestěžoval. Tak jsem s klukama koukala na film až do 23:15 a pak se ozval první alarm. Všichni jsme si vzali záchranné deky a seběhli na Cour d honneur. Naštěstí to nic nebylo, jen ta bouřka. Pak jsme se všichni vrátili na pokoje. Další alarm následoval v půl páté ráno a další ve čtvrt na šest. Takže jsme se opravdu moc nevyspali. Ráno nám bylo řečeno, že pokud tu je profesor, učí se. Takže nakonec prepáci matiku měli (mám trochu výčitky svědomí kvůli Mathiasovi Mlčící, který prohlásil: Nebudu se přece učit, abych pak byl jediný, kdo přijde na controle, ještě ke všemu když nic nevim). Mně vyučování odpadlo, a tak jsem se rozhodla udělat gateau (nebo spíš perník), který zmizel po 5 minutách (!).
No, pak se najednou přiřítili pioni a že všichni prepáci jsou evakuováni a že škola se zavírá ve 13:00 a že se žene další tornádo a přívalové deště (ano, tornádo se prohnalo krajem v noci). Nám bylo zakázáno po 13:00 vycházet z budovy školy...Takže jsme tu zůstali až do dnešního odpoledne. Koukaly, jak venku prší atd....
Já si udělala před chvílí menší procházku k žardánům. Čekalo mě nepříliš milé překvapení. Kanál, který lemuje promenádu se téměř vylívá...Nyní stále pokračuje v pršení, bouřky přicházejí každé tak dvě hodiny. Ven už sice smíme, ale za těchto podmínek se nikomu dobrovolne nechce....Pršet má každopádně celý příští týden, takže jsem zvědavá, jak se to udělá se školou....

Soyez sages, pour le décollage!

3. listopadu 2011 v 17:38 | tess |  Život v Nimes
Nous ne sommes que des pions sur l´échiquier du destin....
Tak mám za sebou první prázdniny. Po dvou měsících jsem se vrátila do Čech. Před tím, než jsem svoji rodnou zemi opustila, mi kdosi řekl: Po dvou měsících budeš brečet, jak chceš domů! A skutečně se mi v letadle koulely slzy po tvářích. Ale bylo to spíš tím, že se mi už v tu chvíli stýskalo po všech kamarádech, po Daudetu, po horkých croissantech, ranních, dopoledních, odpoledních zkrátka celodenních bisoux, o kterých jsem věděla, že mi v Česku nikdo nebude dávat; po snídaňovém café-chocolate; po Nimes; po Francii...
Na druhé straně jsem se těšila, až mě mamka sevře v náručí, až se vyspím ve vlastní postýlce, až se pohádam s mladší sestrou a projdu se po poli plném bláta s mým milovaným nikdy nezlobícím pejskem Smějící se.
No, čekala mě ledová sprcha. V Marseille jsem nastoupila do letadla, bylo 25°C, celá posádka se na mě usmívala, přála mi příjemnou cestu...A když jsem o dvě hodilny později vystupovala v Praze, byly asi tak 2°C a první, co jsem uslyšela, bylo: Noviny sem, Jiřko, to víš, je to děsná socka! To si pak člověk rychle uvědomí, že je v Čechách...
Nicméně, prázdniny byly super. Pořád dokola jsem sice opakavala ty samé historky a zodpovídala ty samé dotazy, ale pokaždé jsem si to náramně užila. Hlavně svoji rodinu Líbající, nejlepší kamarádku (bjan sýr k j T´m mon pot 2 Nutella), noční telefonáty s Francouzy, odpolední čajovnu, návštěvu bývalé školy....a k tomu stres. Air France byla totiž ve stávce. A nebylo tedy vůbec jisté, jestli moje letadlo zpět do Francie vůbec odletí...
V středu, 2.11.2011 jsem se tedy vydala na letiště, jistá jsem si nebyla vůbec ničím a srdce se mi svíralo strachem, když jsem hledala na informační tabuli 12:30 MARSEILLE-Air France, ale nakonec to dobře dopadlo, neboť hned za tímto nápisem stálo: Checking 210. UF.....
Odlétala jsem z takového toho ospalého, listopadového dnu. A pak najednou, po dvou hodinách cesty, jsme proráželi mraky, pršelo a my se pomalu chystali k přistání. A když jsme prošli těmi mraky a dotly se země, svítilo slunce. Bylo to jako kdyby jste se najednou ocitli v jiném světě. Teploměr ukazoval krásných 25°C, a já si hned po přistání vslékala zimní kabát a kozačky měnila za balerínky... Lidé se usmívali, zdravili a přáli mi krásný den. Na zavazadlo jsem čekala dlouho (asi proto, že jsem se odbalovala jako první Smějící se) a když konečně dorazilo, nemohla jsem s ním pohnout a ještě jsem se u toho málem zabila (ani se nedivím, vážilo 18 kg!) když v tom se za mnou ozvalo: Tu veux un coup de main? Ten hlas mi byl povědomý. Otočila jsem se a překvapením málem oněmněla! První, na co jsem se zmohla bylo: Nemáš ty být v Canadě? A neměl jsi náhodou přiletět do Paříže? A pak už to šlo jedno s druhým. Každopádně jsem si cestu náramně užila. Z nádraží v Marseille je totiž nádherný výhled na moře, takže nám (mně a Olivierovi) ani nevadilo počkat si tam dvě a půl hodiny na vlak do Nimes. Ve dvou se zkrátka cestuje lépe Mrkající. Do Nimes jsme dorazili už za tmy. Byl to nádherný pocit. Teplo a arény byly osvícené, město už se ukládalo ke spánku. Toho se samozřejmě muselo využít Nevinný.
Olivier mi pomohl s kufry až ke vchodu do školy a tam už se ujali moji milovaní prepáci (kteří se mohli přetrhnou, aby mi mohli vynést to jedno zavazadlo). Se všemi jsem se přivítala. U vchodu mého pokoje mě čekalo další milé překvapení. Celé dveře byly polepené lístečky typu: Bienvevue chez toi; Tu m´as trop manqué; Je t´M; Ca était?; Plein de bisous;...
Mám prostě suprovou třídu i kamarády Úžasný.
A když jsem ty dveře otevřela, našla jsem v nich obálku s přáním k Rentrée a celý cour ze zameškaného dne. Prostě super!
Dnes ráno mě čekalo něco nemilého. Písemka z SVT....no, On peut pas tout avoir...
Odpoledne mi odpadla dvouhodinovka francouzštiny, i čeština, takže jsem se vydala na průzkum města. Moje první kroky nevedly nikam jinam, než dans les Jardins de la Fontaine. Celý den je sice zataženo a chvílemi poprchává, ale to mi nemohlo zabránit. Deset dnů se jeví jako velice krátká doba. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak moc se toho v Nimes ovšem změnilo! Hned naproti škole otevřeli novou španělskou restauraci, o kousek dál L´Ocitan (malý tradiční obchůdek), v Zaře a dalších buticích zahájili nové slevy...a na intru konečně pustili topení!!!! (i když se to nezdá, v noci je tu pěkná kosa). Jinak písemky jsou ohlášené a profové nás nešetří, ale to už ke studenskému životu patří Nerozhodný